Vymazání cookies a přesměrování...

Využíváme soubory cookie ke zlepšení našich služeb a k sestavování anonymních analýz. Používáním tohoto webu s tímto vyjadřujete souhlas.

Rozumím

Kurz kreslení reference


Kdysi dávno, jako kluk, držel jsem (samozřejmě) v ruce tužku i pastelku. A dělalo mi dobře držet v rukou tyhle dřevěné věcičky, které se s nástupem do školy změnily ve „školní pomůcky“. Leč školní léta a školometství nejsou příliš přátelsky naladěné vůči kreativitě. Výsledky – to je to jediné, co se sleduje a dá se měřit. A dítě se poddá, má křehkou dušičku. Paní učitelka chce výsledky – reálný obrázek. A to mi nešlo. Pár spolužáků, spočítal bych je na prstech jedné ruky, se mohlo pyšnit – a paní učitelka je chválila a někdy „dávala za vzor“. A my ostatní jen „přihlíželi“. A otázka, proč „ti ostatní“ – ta většina – je se svými malůvkami na chvostu, zůstala nezodpovězená. Ale našli se lidé, kteří to chtěli pochopit a otázce přijít na kloub. Třeba Betty Edwards... Ale to už je jiná historie…


A tak jsem dál držel tužku i pastelku, bral jsem do ruky i štětec. Ale hodiny výtvarné výchovy, které se zprvu zdály být příležitostí „něčemu se naučit“, se poměrně záhy staly spíš břemenem a já se vždy těšil, až ta „nuda“, kdy „výsledky“ v podobě stále hezčích kreseb nepřicházely, skončí…


Svobodná doba a Betty Edwards přinesly uvolnění do mé mysli. Škola mě kreslit ani malovat nenaučila. Proflákané hodiny výtvarné výchovy zůstaly jen temným a spíš s vděčností zapomenutým odleskem dávné touhy něco „pěkného namalovat“.


Už nejsem kluk. A co má být? Co mi brání si zajít na kurz a „dát si dárek“, který mi škola zůstala dlužná? Dokázal jsem to. Stačí několik hodin a hravě svedu to, co do mě škola „nenabušila“ (a ani se moc nesnažila) za celých devět let povinného martýrování.


Když chci, dokážu to. A to se i stalo. Obyčejná tužka, občas guma – a dílo je na světě. Jsou to první pokusy, ale vedou ke kýženému cíli – nakreslit cokoli – včetně třeba i vlastního portrétu.


Ladislav
/MAVO/presmeruj/slider?i=30